Dr. Čoko a Bc. Pes

Tak jo, existuje muzeum čokolády. My to víme. Byly sme tam, jednou... a podruhý a ani potřetí tam nepůjdem. Bylo by to jako odnášet dříví z lesa, když sme teď vegani. Taky by to bylo jako potkat Dr. Čoko a Bc. Psa znovu.

V muzeu asi bejvaj starý věci, proto se vystavujou žejo… Protože sou starý, nikdo je nemá a smrděj… ale to jen ty, co sou zavřený ve vitrínce. V tomhle muzeu čokolády chtěli umocnit dojem stáří věcí tim, že na nich neutírali prach a neutírali ho ani tam, kde nebyly exponáty a nebo se taky stalo, že tam byly ty vitrínky, byl tam prach, ale nebyly tam exponáty a nebo tam byly ale jenom nebyly vidět, protože byly zapadlý za vitrínkou společně s prachem, a nebo je někdo ukradl přes neviditelnou vitrínku… to nás zaujalo a inspirovalo. Další věc, která nás zaujala, ale vůbec neinspirovala, byla, že v muzeu čokolády se vystavuje taky kukuřice v mističce… možná už je nebaví vystavovat nějakou čokoládu prostě, když jí každej zná prostě a stejně tam na ní nikdo nemá chuť, a radši si povystavěj různý prachy (od slova prach, né peníze) a zeleninu.

Příjemně překvapené rozmanitou sbírkou prachu a zrníček kukuřice postupovaly Šída a Šomí z jedný místnosti do druhý a dozvídaly se přitom dost podrobné informace o výrobě čokolády, které byly nadepsané na papírech A4 velkým písmem černou vypsanou lihovkou ve znění: Kakao + Mléko = Čokoláda. Děkujeme... Smích nás ale přešel ve chvíli, kdy sme zjistily, že to tam má celý na povel Dr. Čoko. Doktorská figurína… byl oblečenej do bílýho pláště a kolem krku měl to doktorský poslouchátko, který má za úkol studit lidi. Zostuzovat. Asi kdyby ta čokoláda potřebovala vyšetřit… Dr. Čoko má teda fakt vysokej titul, práci a spoustu prachu/ů… je teda přesně pravej opak nás, my prach nemáme… Šomí teda trochu na každym místě svýho bytu tak akorát, ale Šída žádnej nemá. Nikdy. Nikde.

Jak sme tak procházely galerií prachu, rozbitejch exponátů, mediků a pacientů, odchytla nás pani, která chtěla všechny poučovat o historii čokolády a o historickejch předmětech. Nechaly sme se podmanit, když se chce někdo předvádět, uděláme mu prostor… Rozestoupíme se a stojíme tak, aby měl dost prostoru. Vzala nás k nějaký nádobě a řikala, že je na dělání čokolády, ale že konkrétně tahle je vlastně na dělání vína, ale že jsou jinak úplně stejný, a pak následovalo půlroční vyjmenovávání věcí, ve kterejch se vlastně lišej, takže sme se závěrem podprahově dozvěděly, že sou úplně jiný. Že nejsou stejný. Že se lišej. Že tahle nádoba nemá s čokoládou vůbec nic společnýho. Že je tam navíc… Jako pátý kolo u vozu pro čtyři kola.

Vrcholem muzea byla přednáška, za kterou si milovníci špinavý čokolády s chutí mohli připlatit. Byla tam nějaká paní, i když to nevíme jistě, protože byla daleko za tlustym neprůstřelnym plexisklem, který nebylo moc průhledný kvůli tlustý vrstvě prachu, čokolády a kukuřice. Něco nám řekla, ptala se na otázky a lidi se tak mohli cejtit chytře, že taky něco vědí, kromě nás. My nikdy nic nevíme. Pak vyrobila čokoládový pralinky, i když naštěstí ne v tý starý špinavý formičce ve tvaru Mikuláše, která nebyla vymytá. Dlouho. Hodně dlouho. Nejspíš od Vánoc před deseti stoletíma. A pak přišel okamžik ochutnávky. Škoda, že sníme vždycky všechno a jíme i to, co není naše, ale teď, teď sme nechtěly nic, co patřilo Dr. Čoko. Vzaly sme si to jenom proto, že na sebe nerady upoutáváme pozornost… Bylo tam ticho a ta pani všechny důkladně poučila o tom, že se ta pralinka za žádnou cenu nesmí rozkousnout… A pak to přišlo. Křup… Křup… Všichni milovníci zaprášený čokolády nás v tu chvíli odsoudili a my mohly odejít k nejlepší atrakci celýho muzea (promiň, Dr. Čoko!). Bylo to malování v cukru. Velký talíř starýho cukru s trochou prachu… a my do něj mohly malovat. To bylo jako… skoro jako malovat na papír.

Chvíli sme si myslely, že by těch chytrejch atrakcí už stačilo, ale vešly sme do místnosti, kde nás chtěly poučovat o čokoládě mexickym dokumentem s anglickejma titulkama, kterýmu nikdo nerozuměl, protože nikdo, kdo umí anglicky a mexiko nechodí do muzea zaprášený čokolády. Pak následovalo něco, co sme nečekaly... Stěna plná obrazů malovaných čokoládou a mezi nima i Bc. Pes. Ten pes asi absolvoval nějakou fakt vážnou školu, protože byl, podle výrazu ve tváři, vážně hrdý absolvent. Chtěly bysme kontakt na tohohle psa, který byl předlouhou a zhmotněnou myšlenkou a nápadem lidské bytosti, která si mohla vybrat k malování cokoliv, ale vybrala si psa s absolventskou čepičkou… A dala ho do muzea. Tam, kam Bc. Pes patří. Do muzea hrůzy.

Hořké ČOKO zklamání

Někdy se stane, že se ráno probudíte v posteli prostě… v posteli, na kterou ste si vydělali nebo na ní vydělal někdo jiný… nebo ste si na ní půjčili nebo ste jí prostě jen dostali po někom proleželou a tak… no a pak začnete žít svůj den a nečekáte, že se prostě v nějakou středu něco stane…

Šomí ten den dostala uplně nečekaně novej telefon od temnýho strážce její duše… Ona na ní technika dost blbě reaguje… počkala teda radši na to, až bude s Šídou, aby byly dvě proti jednomu… telefonu? Operaci ohledně simkarty a baterky a změny pozadí během jízdy tramvají zvládly, ale pak… občas se dojede na zastávku, kde chcete vystoupit a tak sme to udělaly, protože sme chtěly vystoupit tam, kde měla ta jedna tramvaj zastávku… a v tu chvíli to začalo… nekonečná a zběsilá jízda…

Vystoupily sme u Šídiny školy, aby se Šída pochlubila jak zvrácená je a taky aby ukazovala místo, kde nenávidí každou minutu každýho života. Cestou z tý tramvajový zastávky se Šomí vytahovala se svym novym telefonem od temnýho strážce duše, zakopla o vzdušnou překážku, která nebyla vidět (protože byla neviditelná) a jediný co zachránila, byl telefon, i když u toho záměrně zranila Šídu a roztrhla si uplně nový slim fit jeans… dobrý… došly sme do školy, kde Šída píše bakalářku u pána, kterej jí dává furt nějaký termíny nebo co… prostě se jí uplně nabourává do domácí atmosféry u kafíčka a sušenek… ale za tim pánem nikdo nešel, to ne… šly sme na přednášku s názvem: finanční teorie, politika a instituce... což není předmět, na kterej chodíme, nemáme z něj ani zkoušku, Šomí vlastně ani neví, kde ta škola je… byly sme se tam jen zasmát tomu, že se o tom někdo učí, ale celou dobu sme si  na notebooku vybíraly kryty na telefon, a pak sme odešly… odešly sme na událost dne, možná i týdne… na chvilku nás napadlo, že by to mohla bejt i událost našeho života…

Cestou tam se Šomí zranila asi ještě stokrát o tažný zařízení všech aut celý Český republiky, protože kvůli telefonu nevnímala svět okolo sebe a fotila i to, co neměla... to, že byla úplně zraněná jí dost naštvalo, takže telefon s novym pozadim vyhodila do koše, do kterýho předtím kopla a řekla, že si nenechá ubližovat od nějakýho Samsungu S Galaxy 3 mini grey… a to neudělala, protože má až moc ráda peníze a drahý dárky, který si nemusí platit, protože darovanému koni na zuby nehleď.

Když po jednom vege burgeru bez bílkovin konečně dorazily na koncert do Rock Café na akci pomoc Tibetu, kterýmu ničim nepomohly, protože ani nevěděly, kde Tibet vlastně žije, sedly si s pivem k podiu a čekaly. Měly jedinej cíl… Mluvit s ČOKO VOKO. Začal koncert… ona tam byla, i ta druhá tam byla (jména radši už nevíme, abysme si nevytvořily moc intimní vazbu). ČOKO VOKO začaly a my se usmívaly a svět byl krásnej a vtipnej, a kdyby sme byly v přírodě, tak je tam spousta motýlů a třpytek… protože třpytky sou hodně v přírodě, hlavně v lese…

Po hodině obdivu k ČOKO VOKO, se naskytla příležitost, kdy nechala jedna půlka ČOKO VOKO druhou půlku u podia úplně samotnou a proto byla šance, neztrapnit se u dvou, ale jenom u jedný z nich. Šída se zase strašně bála, a tak zase všechno nechala na Šomí, protože jí bylo trapný už jenom přijít a podívat se na jejich životní vzor. Šomí ale nezačala úplně tak, jak Šída naplánovala, i když předtím nic neplánovala a zeptala se: „Dobrý den, můžeme vám tykat? A můžeme s váma vůbec mluvit?“ Na to hnědá půlka ČOKO VOKO odpověděla, že to nebude úplně nejlepší nápad a zeptala se, jestli může utéct na záchod. My rozhodily provazy a naložily jí do naší bílý dodávky bez SPZ, která nás všechny odvezla do Německa. To ne, protože to bylo jinak. Odešla na záchod a my stály ve tmě koncertu. A nehejbaly se… Radši. Aby nás nikdo neviděl… už nikdy.

No a pak nám bylo fakt divně, protože nás odmítnul náš jedinej vzor, kterej sme doteď měly. Další je skupina Ramstein, ale k těm se tak lehce dostat nedá, protože to není ČOKO VOKO. Náladu sme si chtěly upravit v květinový čajovně, jen tam tak mlčky dojít a lehce si objednat subjektivní šálek čaje. To by ale Šomí nesměla přivřít tramvaj za bundu ve dveřích a pak si uvědomit, že jedeme na úplně blbou stranu. Jako na druhou stranu. Opačnou. Jinou. Špatnou. Tu horší… No a pak v tý zimě čekat na tramvaj, co jede správně. Tam, kam má. Takže tam, kam měla jet už ta první tramvaj, i když nejela.

Po strašně moc dlouhý době sme dojely ke květinový čajovně, i když nám o ty kytky už vůbec nešlo. Šlo spíš o to kafe. Bylo zavřeno. 10 minut už nikdo nemohl dovnitř, ani ven. Nikoho už ty kytky neobsloužily. A tak sme šly jinam, což už není důležitý, protože tam otevřeno bylo.

Večer bez bílkovin

Je to teda už nějakou dobu ale v rámci zachování čtenářů, si musíme rozvzpomenout na jeden zajímavej večer z období, kdy sme ještě chodily ven a nebyly furt zalezlý u Šídy doma s jídlem a odporem ke světu.

Takový ty nudný pasáže, kdy připravujem vegan jídlo pro vegan lidi na vegan večeři, která probíhá každou první neděli v měsíci v nevegan klubu Tunel, přeskočíme, i když by bylo skvělý zmínit, jak se nám to celý rozpadlo, protože neumíme vařit s bílkovinama, natož bez. Tímhle časovym posunem sme se dostaly do bodu, kdy vejdem do Tunelu o půl hodinu pozdějc jako dvě neznámý holky s růžovejma vlasama nebo trvalou a vegani koukaj a pozorujou… To bylo trochu nepříjemný, ale jakmile si všimli, že sme donesly jídlo, odhodili sekerky a argumenty o bílkovinách (vegani sou hrozně nesnášenlivý), (hele je poznat, že používáme sarkasmus?).

Jeden z nich se k nám dokonce pomalu a plíživě přiblížil a začal si s náma povídat (ale pro jistotu před sebou držel štít… jsou hodně uzavřená a nedůvěřivá komunita), nicméně Šída jeho snahu o přátelský gesto odpudila ve chvíli, kdy reagovala na jeho poznámku, že je alergickej na soju, tím, že podotkla, že musí mít hlad, když nemůže už vůbec nic jíst, ale může aspoň teda to tofu… vážně? vážně? Náš první potencionální vegan kámoš a Šída mu nabídla smrt v podobě tofu, který je ze soji? Po tomhle incidentu sme si radši došly pro víno a oddávaly se myšlence „když je něco zadarmo tak jez, dokud nezačneš zvracet“.

Jako další opozdilci na večeři dorazily tři slečny, který si přisedly k nám, protože ostatní vegani v kroužku vymýšleli plán jak ovládnout svět bez bílkovin (a dost už!). O přísedících slečnách víme hodně, protože nám vyprávěly i to, co nás vůbec nezajímalo… ale co hlavně víme, že se hodně smějou… hodně… že se smějou věcem, který sou vtipný a pak taky těm, co vtipný nejsou… těm, co sou normální oznamovací věta… nebo tázací věta… smějou se každý větě, která má konec. Bez začátku.

Od našeho stolu bílkovinových smíšků nás dostali dva bílkovinoví zarputilci, kterým sme spontánně odsouhlasily, že s nima samozřejmě půjdem na punkovej koncert jejich kámošů, protože všechny nabídky sou osud a měly by se využít. Přemisťování z Tunelu do Bubnu (kde byl koncert) bylo dlouhý a trapný, protože Šída byla v tu dobu jen vegetarián a její příjem bílkovin narušil atmosféru party… což není vlastně pravda, protože je to lež… a ve skutečnosti to narušil i fakt, že se někdo chce bavit o věcech vážně… a někdo ne… my sme byly ne, oni byli ano a to se vylučuje a odpuzuje.

Ten koncert byl punkovej a byl tam hodně nahatej zpěvák, co se nám líbil tak moc, že sme spolu založily kapelu. Škoda, že už neexistuje. Ta kapela, ne ten zpěvák.

Tímto se omlouváme všem veganům, takže vlastně i nám, že sme vytvořily iluzi, že jsme asociální, divný bytosti s tendencí nadbytečně se zaměřovat na bílkoviny… je to asi tim, že těch bílkovin fakt nemáme dost… už držte hubu,tak jo.

Ten večer sme nic neukradly. To jídlo bylo zadarmo.

Návrat ztracené Šídy a Šomí

To, že sme se neozvaly smrtonostně dlouho je zapříčiněný tim, že si žijem pozvrácený životy… jakože sou jiný… jakože sou převrácený… jako kapota u auta, když někdo nabourá a převrátí se na kapotu… je tu hodně novinek, který by měl vědět každej, kdo nás miluje… a vlastně i nenávidí, protože aspoň zjistí naše slabý místo, achylovu patu. Velkou tvrdou patou, na který by se měla zbrousit ztvrdlá kůže, se stala stravovací událost, kdy Šomí po roce vegetariánství přešla na veganství a punkáčská Šída si z celoživotního masovství zaskočila na vegana rovnou jako na nějaký kafe bez mlíka a cukru. Ale třeba kecá.

Což vlastně znamená, že maj lidi skvělou příležitost vytahovat příhody z pravěku o lovcích zvěře, o kořínkách a hlavně o tom, kde sakra budem brát bílkoviny? Nebudeme brát nic, vydaly sme se na cestu smrti… krátkou a smrtící. Každá další dávka soji nás pomalu zabíjí a tolik zeleniny sme nikdy v životě neviděly. Nejradši z veganskýho jídla máme velký hranolky z mekáče, ale jenom napůl.

Šída si koupila skvělou koloběžku pro dospělý lidi, která je větší než pro dětský lidi. Koloběžka je vlastně zařízení pro lidi, co nemaj koule na skate, longboard, brusle, krasobrusle, bmx, padák, helikoptéru, motorku, čtyřkolku, pěší chůzi, rychlochůzi či pozvolný běh. Takže má koloběžku a tváří se, že je to originální.

Šomí si našla způsob, jak si co nejsnadnějc fyzicky ubližovat, způsob jak mít spoustu naraženin, krvavý strupy, modrý fleky podél holení, sedřenou kůži z rukou a způsob, jak chodit na injekce za 80 korun na dluh u doktora proti samovolně způsobený bolesti… začla jezdit na longboardu (slangově longu) a tváří se, že je hustá. Šídu nutí si to aspoň zkoušet, i když nechce, protože se bojí… protože má svojí koloběžku.

Šída má teď dost velký problémy se školou. Všichni si myslí, že už to dodělá (dva předměty dokonce), ale ona si tak jistá není. Kdyby si tu jistotu mohla někde koupit, tak to neudělá, protože nemá peníze. A tak má prostě jenom problémy se školou, kde jí pořád nikdo nechápe.

Šomí má taky novej telefon, chtěla si ho koupit za svoje peníze, který by měla našetřený tak v roce 2016, ale temný strážce její duše jí ho koupil a věnoval, pak jí vydíral a litoval... Nicméně spolu teď tráví hodně času, nikdy by jí nenapadlo, jak velcí přátelé mohou jednou být… technika a ona… ne temný strážce a ona...

Jinak nic. 

Ples střední motelové školy

Ačkoliv to tak nevypadá (nevíme, jak to vypadá, když to tak vypadá), chodily sme obě na hotelovou školu, kde sme se učily o hotelech hlavně. A jo, jasně každej nemá rád školy, hlavně tu svojí, ale tahle byla echt zasraná. Tak proto sme na ten ples šly. Pomstít se.

Hned u šatny nás obraly o dvacku, která se pak naštěstí válela na jednom stole, takže stav škola:my 1:1. Pití bylo klasicky hrozně drahý, takže sme se řádně vybavily, jelikož sme chudý už delší dobu, známe určitý cestičky. Takže středně velká kabelka, aby se do ní vešly dvě průměrně velký flašky a u kontroly lísků se hodně usmívat a mluvit, aby kontrolu nenapadlo zkoumat obsah středně velký kabelky.

Jak moc trapný je, když má někdo úplně stejný šaty jako Šída na uplně stejnym plese? Když se to stane ve filmu, tak je jeden vždycky víc zahambenej než ten druhej… divně kouká, stydí se, ale nakonec ho ten vítěz obejme a vyfotěj se spolu s výrazem: koukejte, máme nadhled. Blbost, je to fakt trapas…

Kolikrát za život ste udělali takovou chybu, že ste ukradli brambůrky barmanovi, kterej je rychlejší než vítr a světelnej rok a napadne vás, že mu utečete? Někomu, kdo kdyby byl kůň, jmenuje se Blesk. No takže Blesk zabavil brambůrky a dokonce odhalil i flašku ve středně velký kabelce, všechno si vzal a předal do PRODUKCE. A to všechno při běhu, neuvěřitelný… není tohle ten triatlon? Takže stav škola:my 2:1.

Jelikož sme zvyklý na větší zážitky, než sou koňský závody (Blesk), a když je v okolí podium, potřebovaly sme záminku, jak se tam prostě dostat. Tahle příležitost se naskytla, ve chvíli, kdy sme na zemi našly cizí telefon… no… vlastně… ten telefon, on ležel asi tak pět centimetrů od stolu jedný maturitní rodiny, takže pravděpodobnost, že je jejich a jen spadnul na zem, tam byla… ale určitě se dá pochopit, že sme si chtěly bejt uplně jistý… takže sme ho radši vzaly a hrnuly sme se s nim k podiu. Mezi jednou písničkou a druhou písničkou sme dramaticky mávaly na pána u mikrofonu ve snaze zachytit jeho pohled, následně ho přesvědčit ať nás vytáhne na podium, pustí k zapnutýmu mikrofonu a nechá promluvit k plný Lucerně… pán byl asi hodně sólista, protože to celý začal vysvětlovat sám a pardon, ale o ten telefon zas tak nešlo, že jo… takže díky… no, ale aspoň na nás přitom ukazoval, takže sme měly chvilku na to smyslně pózovat u „ztracenýho“ telefonu, hezky se usmívat, házet vlasama a mrkat do davu… jak to dopadlo je asi uplně jedno, protože sme se potupně vrátily ke stolu, kde telefon původně ležel a normálně sme ho podaly hystericky plačící 10letý holčičce, který se asi promítnul celej život před očima, když přišla o telefon, bez kterýho by nemohla hrát angry birds. Stav škola:my 3:1.

No a pak, jak už to tak na plese bývá, chtělo se nám čůrat, takže sme šly domů… Ne nešly, to byl jen pokus o vtip, kterej by přilákal další věrné čtenáře. Šly sme na záchod… kde byla taková ta fronta, ve který se to už nedá vydržet, takže sme šly tam, kde fronta nebyla… na pány. Šomí prozkoumala terén a obě se vplížily dovnitř kolem chlápka, co si myl zrovna ruce… My si ruce nemejem, takže nás to dost překvapilo a každá sme nervózně obsadily jednu kabinku, takže dvě, protože nás bylo dvě. Mezitim přišlo a odešlo několik mužů a abychom dokonale zamaskovaly naší ženskost a nikdo nevycítil naší slabost, povídaly sme si jako pravý chlapi… Jakože třeba, co dělá stará, jakou kládu zrovna položil Peťa a kdyže dávaj ten fotbal… Pak sme vyšly a před záchodem sme našly starého pána válejícího se na zemi se záchvatem smíchu. Nebo možná jenom stál a usmíval se, ale to je jedno, třeba to ani nebylo kvůli nám.

No a pak byl průser, že nám jedna kámoška (teda pak už ne moc kámoška, když měla ty stejný šaty jako Šída a nevzala jí kolem ramen a nevyfotily se spolu) dala žvejku PEDRO s tetovánim… a my si prostě to tetování nebudem nikdy dávat na normální místo, NIKDY! SLYŠÍŠ?! nebo je snad krk normální místo pro tetování ze žvejky na maturitním plese? Pokud ano, tak se omlouváme za ten nečekaný capslock.

A ta žvejka nás navedla, abysme se šly podívat do ředitelský lože… kam sme nakonec nešly, protože nejsme až tak rebelský (jako ta žvejka) a tak sme šly do jiný lože, kde zrovna nikdo nebyl. I když tam pak někdo příšel, ale byly sme prostě v loži, kam se nesmí… Určitě ne s lístkem na stání. A my sme tam seděly, takže…

No a při odchodu v jedný tý loži vidíme naší oblíbenou učitelku na vaření, která nás učila vařit, krájet mrkev a taky jak se ze stresu rozbrečet… ale chtěly sme jí určitě pozdravit… Šídě dala pětku, protože si nepřinesla kuře na den kuchání kuřat a Šomí dala čtyřku z palačinek jenom proto, že jí je zapomněla dát ochutnat. A celkově nás prostě určitě neměla ráda. Šída se snažila, aby jí ráda měla a Šomí se snažila, aby měla důvod jí nenávidět. Obě dopadly stejně, a tak si jí pozvaly na kobereček před ředitelskou loži s velkym odhodláním dorovnat skóre (jako ve fotbale). Hned, jak přišla, začaly sme se jí zase bát, a tak sme jí řekly, co sme ani nechtěly a šly sme pryč, hledat další dobrodružství…

Ze všech věcí, co sme ještě na plese neměly dělat, sme si vybraly sedět a koukat na vystoupení jednotlivých tříd, což bylo nakonec vážně strašný. Ne že by to byla nuda, ale byly tam ty holky. Ty nezávislý holky s pevnym zadkem, polonahý a strašně sexy, co maj všechno ještě před sebou, nezajímaj je daně, práce, plat, manželství ani zdravý recepty za málo peněz. Ze zoufalství a taky kvůli tomu, že sme nedostaly dost času sebrat si svou šťavnatou depresi a odejít, sme se ještě podívaly na taneční vystoupení latinskoamerických tanečníků a zjistily, že tohle je náš sen. Tohle je to, co budeme dělat. Dělat do konce života. Takhle budem vydělávat peníze na ty daně a manželství. Šída jako tanečnice se sexy šaty s volánky a Šomí jako tanečník s pevným zadkem, výstřihem a naleštěnýma botama.

No a tak sme se chtěly radši napít, ale tu naší propašovanou flašku měla pořád produkce spolčená s Bleskem. Odhodlaný a už bez žádnýho sebevědomí sme tam šly, informovaný, že flašku vydávaj pouze při odchodu domů… Takže sme si vyzvedly kabáty v šatně s dokonalou lstí, že jdem jen někoho vyzvednout ven (asi poslance nebo co) a hned se vrátíme. Šly sme za produkcí, pokud se teda dá řikat „produkce“ malý místnosti s jednou nepříjemnou paní a spoustou zabavenejch věcí a řekly sme, že jdeme teda domů. To nám ta produkční paní samozřejmě nevěřila a řekla, že nám flašku předá u východu. Rozeběhly sme se po čtverech dlouhejch schodech, domluvit to s tim chlapem, co pouští lidi sem a tam, že jako odejdeme domu a pak se jako zas tajně vrátíme, jestli by to takhle šlo domluvit a případně na sebe mrknout, jakože sme tým… Ale lidi, co pracujou na plese sou prostě rychlejší než my (asi maj všichni vlastní stáj). Ta paní tam stála a jenom tiše poslouchala, jak jí pomlouváme u pana s bundou s nápisem „organizátor“. Takže ta flaška zase zmizela v temnotách produkce… Stav škola:my 4:1.

Při cestě domů, což už vůbec není důležitý, v depresích, bez sebevědomí a jasnou prohrou mezi školou a náma, bez pomsty a vyvržení produkcí, chtěly zajíst smutek veganskou pizzou. Cizinkám, ptajících se na cestu do klubu TOP GEAR (to neni pořad o autech, ale klub?) stačily jen říct „we must hurry“… a pak naplánovaly cestu do Karaoke baru, kterýmu začaly říkat Karaoke kar, protože se Šída přeřekla a přišlo nám to hrozně vtipný, takže celou cestu pak musely poslouchat všichni v tramvaji, jak to dosazujem do různejch vět a měníme při tom hlasy…

Koncert vypsaný propisky

Tak hele, začnem prostě asi takhle: byly sme na koncertě Vypsaný fixy, ale ta propiska má taky svůj význam…

Je to už delší doba, ale myslíme si, že ty zážitky byly až moc silný na to, aby trouchnivěly při čekání na příležitost vyprávět je jednou vnoučatum (pokud teda děti, který zatím nemáme, budou mít děti, který zatím nemaj).

Ten večer šlo o Mardiho a celou jeho vypsanou kapelu fakt jen okrajově. Spíš šlo hlavně o nás. Celý to začlo čekáním ve frontě, kde za náma stálo pár kluků (byli víc než dva a míň než čtyři, takže slovo pár sem uplně nepatří) a prostě jenom ožrale poslouchali, co si jakože intimně povídáme… což nebylo příjemný, ale pak řikali, že sme vtipný a to je základ, takový lidi máme rádi (měly bysme psát rády, ale nechcem).

Potom nějaká ta šatna žejo, strkání svetrů do rukávů, tak aby se na to nepřišlo a my platily co nejmíň, za to, že tam ty bundy prostě hoďku visej na háčku, bez výhledu a diskrétní zóny… v pohodě… pokusily sme se okrást pána s odznáčkama, ten pán to věděl, byl na to upozorněn, ale nepřijmul to… škoda… pak sme si koupily pivo a už sme se pomalu začínaly soustředit na to, že vlastně budem součástí koncertu… Na hajzlech, 40 minut, opilý jednou flaškou šumivého něčeho, nevíme proč.

Začly sme se cpát blízko podia mezi samý holčičí fanoušky (od nich ty rány tolik nebolej). Holčičí fanoušci byly hrozně fajn a nejlepší bylo, že jim přišlo vtipný, že si krátíme chvíli psanim propiskou na čelo a rozjížděnim veřejnýho tattoo free salonu přímo uprostřed davu... během chvilky už byly potetovaný všichni kolem nás v rozsahu dvou metrů… občas se někdo zeptal, jestli ty tetování co máme na ramenech a nevypadaj propiskově, sou pravý… což rozhodně nejsou, protože je to věc na celej život a těžko se s tim pak hledá zaměstnání… takže to ten večer byla hena… Lidi na tyhle věci někdy fakt hodně špatně reagujou.

Čekaly sme už fakt hodně dlouho, než se Mardi uvolil přijít na podium, takže se muselo něco stát. A stalo se. Na to podium sme vylezly my… Šída, Šomí a naše nová kamarádka. Stály sme před plnym Lucerna Music barem ve chvíli, kdy všichni napjatě hypnotizovali stage a vyhlíželi Fixu… a ne lidi počmáraný propiskou. Stouply sme si před mikrofony a oznámily publiku, že sme vypsaná fixa… Ou. Chvíli bylo ticho… Ty lidi asi nevěděli, jak Vypsaná fixa vypadá, kolik má členů a že to sou vlastně všichni kluci… ale pak sme sklidily bouřlivej potlesk… nicméně takhle zpětně už si nejsme jistý, jestli za to mohla naše lež nebo to, že nás tajná security služba násilim shodila dolu do davu.

Koncert začal, Márdi měl umytý vlasy… první zklamání. Vylezl za nim kluk nahoru, shodil ho… druhý zklamání… Třetí zklamání bylo, že si Šída vzala zase tu debilní sebevražednou kabelku, která se svévolně utrhne a spadne kdy a kde se jí zachce… což se stalo… mezi skákajícím davem u podia v kotli fanoušků natlačených k podiu, který udupou všechno, co nebude od Vypsaný fixy... Šomí okamžitě vytušila, že je situace vážná, protože se na ní Šída beze slov upřeně dívala s nepopsatelnym zděšením v obličeji… Šomí se dostala na dno klubu, menší underground koncertu, kde hudba utichne a kabelku hrdinsky zachránila. Po lehce traumatizujícím zážitku sme se rozhodly na chvíli vzdálit, ale Šomí nechala svou tašku dál v klidu a bez dozoru poflakovat po podiu u nohou basáka, ať si ten koncert pořádně užije…

Přemístily sme se teda trochu dál od kotle a tancovaly sme si a zpívaly v levym koutě klubu mezi lidma, který měli založený ruce a žádnou viditelnou mimiku v obličeji... občas sme do nich vrazily, téměř omylem, ale trpělivost jim došla teprve, když sme si před ně vlezly na stůl, jelikož hrály Stereoid, což je prostě srdeční záležitost… nejdřív nás jen trochu agresivně tahaly za oblečení dolu, potom přidali výhružky a nakonec nás brutálně stáhly obě ze stolu… což byl ten večer už druhej krutej pád na zem. Šomí si to nenechala líbit a začala se hádat a strkat s jednim klukem, co vyhrožoval, že jí zabije a v rámci zvyšování realizovatelnosti výhružky to následně změnil na upozornění, že jí shodí ze schodů… Šomí a Šída se rozhlídly a zaostřily na dva malý schůdky po jejich levici… se smíchem sme odešly, ale křivda a nespravedlnost nás zžírala dál, takže sme se za chvíli vrátily s cizím pitím, který sme se našly po cestě… tichoučce sme se připravily za záda toho schodovýho vraha, vylily to na něj a doslova jako o život (představte si ten smrtelnej pád ze dvou schodů) sme vběhly na záchody a zamkly se v kabince… pár minut sme se bavily o tom, jak moc nás zmlátí až vylezem, ale dobrý… na cestu sme si ještě radši vzaly záchodovou vodu a následně jí pak nabízely jako přípitek cizím nepříjemným lidem, který se toho vážně napili… Zlo se nezastavitelně šířilo dál po koncertu.

Šomí je hodně shánčlivá a hlavně se bude za nedlouho stěhovat, takže si potřebovala obstarat výbavu do bytu… Ten večer se o to postaraly s Šídou tak, že narušily tašce poslech koncertu z první řady a začaly jí plnit skleničkama, který se tam tak různě po klubu povalovaly… když byla taška po okraj plná, (odhadem tak padesát skleniček), položily jí vedle sebe a užívaly si zbytek koncertu. Kolem šel ale pán, kterej vůbec nemá koukat cizim lidem do tašek, a prej je taky teda zaměstnanec podniku a obsah se mu nelíbil, proto tašku zabavil a odnesl jí do zázemí, kde byli ostatní zaměstnanci velice překvapeni, kolik se toho do jedný nenápadný černý tašky mladé drobné slečny vejde, a taky nás teda dost podezírali, že kradem… vysvětlování, že sme jim chtěly ušetřit práci a odevzdat skleničky po koncertě na baru jim vůbec nepřišlo nějak pravděbodobný… no, všechno nám zabavily, naštěstí při odchodu ze zázemí sme ještě pár skleniček minuly, takže zve Šomí 10 lidí na přípitek do svýho novýho bytu…

Setkání s úřední močí

Každej to asi známe... (Ne? Neznáme? Tak ne, dobře...) Jednou za čas se v našich životech objeví jedinečná příležitost setkat se s někým důležitym z úřadu, co nosí oblek. Kdo by toho hned nevyužil? Taková příležitost se ztrapnit, být méněcenný a připadat si jako debil?

Příběh Šídy: Škola volá

Kvůli tomuhle článku sem šla po čtyřech měsících do školy, kterou nenávidim, protože je ekonomická a já doteď nedokážu říct, co se to se mnou dělo v době, kdy sem se tam rozhodla hlásit, puberta? No a měla sem jít rovnou za jedním váženým panem profesorem, co mi má vést bakalářku a já se mu od srpna neozvala, protože sem nenašla žádný zasraný knížky o psychologii podnikání, který sem hledala jedno letní odpoledne v knihovně na zahraďáku asi tři a půl minuty… Tak sem tam přišla, se skloněnou hlavou a omluvnym výrazem s pocitem, že na mě hodí minimálně propisku, až mě uvidí. Ale bylo to ještě horší… řekl mi, že je to moje věc a je mu to jedno (asi se taky dočetl, že si tu školu prodlužuju, jak nejdýl se dá a zatratil mě). Za všechno si v těhle institucích můžem sami a to je krajně nepříjemný… No a pak mi řekl, co a jak a nakonec vytáhnul nějaký knížky, co by mi pomohly a já strašně nadšená, že už to třeba konečně začnu psát a nestrávim další tři minuty zoufalství v knihovně na zahraďáku nemohla držet hubu. No to je skvělý pane profesore, to víte, já už měla nějakou tu knížku půjčenou (neptejte se prosím, jak vypadala!), ale pak kvůli tý strašný nemoci (bylo léto, hezký počasí a sušenky v akci), co trvala tři měsíce, musela všechno vrátit… v knihovně to po vás chtěj do měsíce! Na to mi naprosto vážně odpověděl, že on to chce vrátit ještě mnohem dřív a já na záchranu mýho trapnýho vtipu stačila říct jenom, že mu aspoň nebudu muset nic platit, když se náhodou opozdim… Aha, drž už hubu, má přece oblek. A po tom všem se začal ptát, jakou tu knížku sem měla vlastně půjčenou. Byla červená? Hmmm, jo…? Byla tlustá? Hmmm… No jak se to vezme, čemu říkáte tlustá? A od koho byla? Hmmm… tak to už si vážně nepamatuju!

Nezasmál se, bylo to trapný, vzala sem si ty knížky (až potom, co si radši zapsal moje jméno a den, kdy sem mu zničila život) a odešla. Doufam, že zase nebude hezky a nezklamu pána ze státní instituce, teda ne, vlastně sebe… sama sebe zklamu.

Příběh Šomí: Rande v bance

Mám jednoho bankovního poradce, protože mám číslo účtu a kartu. Často mi radí ohledně vkladů na živnostňák, úvěrech splácení, hypoték prostě obecně… ne,to vlastně vůbec není pravda, protože se s nim vůbec o ničem neradim, vůbec ho nekontaktuju a chodim za nim do banky se sevřenejma půlkama jen, když musim donýst potvrzení o studiu. 

Při minulý povinný návštěvě ohledně záležitosti - potvrzení o studiu, sem si omylem zažádala o internetový bankovnictví (ačkoliv sem měla na účtě už asi 5 let 11 korun). Schůzka byla celá uplně trapná, protože vůbec nerozumim mluvě úředníků, a tak sem vlastně ani nevěděla, co se tam třičtvrtě hodiny dělo. Po příchodu domu sem nainstalovala nějakou tu věc, já nevim, prostě instalace a zjistila sem, že nefunguje... no,bylo mi to jedno,stejně sem ho nepotřebovala.

Ale po roce sem začla hodně obchodovat (s bílým masem) (kecám, spíš s takovym tmavšim) a najednou sem ho hrozně chtěla! Abych se vyhnula schůzce se svým úředníkem volala sem na nějakou nonstop linku, kde mi slíbili, že mi to zejtra zprovozněj. Šibalsky sem se usmála a cítila se pyšně, že sem našla cestu jak obejít bankovního pána a celou banku i tu mezinárodní. Ale pak se to stalo! Druhý den mi volá můj bankovní poradník, jestli se můžu v týdnu zastavit na pobočku a vyřešit situaci... super,takže sem přišla.

Bankovní rádce mě poznal už z dálky, to mě trochu znervóznělo. Posadila sem se do tý tichý místnosti plný decentního nábytku, obleků a důležitých výrazů a začala teatrálně vysvětlovat, jak hrozně internetový bankovnictví potřebuju, že je to otázka života a smrti. Můj poradník koukl do počítače, pak na mě a pobaveně mi oznámil, že mám na účtě 49 korun... Mělo mi ale v týdnu přijít spoustu peněz za internetové obchody, takže sem mu to taky sdělila a přidala k tomu, že ta částka, která je na cestě by měla bejt něco kolem milionu korun… bankovní poradce se na mě tázavě podíval,tak sem mu vysvětlila, že to není úplně milion, že je to spíš o pár nul míň... pořád se na mě díval, takže sem přiznala, že je jde vlastně o kilo… pak si ze mě finanční úředník začal dělat srandu, co jsem řekla pánům na nonstop KB lince… jestli jsem se zmínila o tom, že se jedná o urgentní záležitost (narážel na to, že mi internetový bankovnictví třičtvrtě roku nefungovalo a mě to bylo celou dobu úplně jedno) no a v závěru naší důstojné schůzky, mezitím co se mu tiskly nějaký hodnotný dokumenty k podepsání, se mě po třetí zeptal, co je u mě teda novýho… tak jsem odpověděla, že hodně věcí, ale že to není na povídání ve formální kanceláři, ale spíš v hospodě u piva... pak jsme se oba zarazili, nervozně na sebe koukali (on asi i trochu vyděšeně) a já ticho prolomila komentářem, že to možná vypadá, že sem ho teď pozvala na rande… on se na mě stále díval a nic neříkal, tak jsem si začala sbírat věci a řekla, že bude lepší když už odejdu a nikdy se nevrátím... úředník se zasmál a vnutil mi svou vizitku (asi mě fakt chce).